Než si pořídíte psa

Přečetli jsme si deset otázek, které by si měl klást ten, kdo si chce pořídit psa, a došli jsme k závěru, že čtyřnohého přítele opravdu chceme. Čeká nás ale ještě celá řada rozhodnutí. Musíme si totiž ujasnit, kdo vlastně nový čtyřnohý člen rodiny bude.

Štěně nebo dospělý pes?

„Je mi sedmdesát. Bez psa být nechci. Když si ale vezmu štěně, asi mě chudinka přežije a co pak s ním. Nevíte o nějakém starším pejskovi?“

smutná paní, která přišla  fenku

Rozhodnutí, zda novým přírůstkem bude psí miminko či starší čtyřnohá dáma nebo usedlý pan pes záleží na podmínkách a představách majitele. Štěně si můžeme vychovávat k obrazu svému. Znamená to ale různě dlouhé období „loužiček“, než se pes naučí čistotě. Znamená to i leccos rozkousaného a zničeného, než ze štěněte vyroste kultivovaný jedinec. Znamená to i hodně času, věnovaného výchově. Ono jen naučit psa, že má na povel přiběhnout, že se nemá zmítat na vodítku nebo, že nemá znečisťovat městské chodníky, není nic jednoduchého. Pokud psa nevychováme, stává se zdrojem potíží pro nás a pro naše okolí. Pokud jeho výchovu zvládneme, bude naším nejlepším společníkem, vedeným tak, že vyhovuje právě našim představám. Koupě dospělého psa může řadu uvedených problémů odstranit.  Otázkou vždy je, proč se někdo dospělého psa zbavuje. Hrají roli osobní problémy majitele nebo je vina v povaze či zdravotním stavu psa? Ne vždy totiž máme jistotu, že si pořizujeme zvíře, které zvládá základy psího slušného vychování. Ne vždy také máme jistotu, že starší pes bude bez problémů poslouchat naše povely a tolerovat naše děti. A ne vždy máme jistotu, že nás pes v průběhu doby nepřekvapí opakujícím se zdravotním problémem.  Samostatnou kapitolu tvoří psi nalezení, na kterých je vidět, že za sebou mají řadu nepříjemných zkušeností. Rozhodující není, zda se jich ujme přímo ten, kdo je nalezl, či zda nového majitele musí hledat prostřednictvím psího útulku.  Někdy trvá delší dobu, než se pes z dřívějších zážitků vzpamatuje, získá důvěru ve svého člověka a začne žít normální psí život. Péče, kterou kdokoliv z nás takovému psovi věnuje, se mnohonásobně vrací. Dojemné příběhy o vděčnosti psa za poskytnutý domov a přátelství člověka vypadají na první pohled velmi barvotiskově a zdá se, že patří spíše do oblasti mírně pokleslé literatury. Přesto jsou většinou pravdivé.

Psa nebo fenu?

Prosím Vás, Bleskovi  je přes půlroku a ještě nezvedá nožičku. Co s ním máme dělat?

Asi s tím nic neuděláte. Máte fenku a ta nožičku nezvedá. 

To není možné. My jsme si koupili přece psa, manžel by fenu doma nesnesl!

dialog z veterinární ordinace

Určitě nelze jednoznačně rozhodnout, které pohlaví je lepší. Zkušenost učí, že fenky bývají přítulnější a ovladatelnější.  Leckoho však od feny odrazují potíže, které očekává v souvislosti s jejím barvením a případným mateřstvím.  Někomu může více než fena vyhovovat osobnost psa – samce.  Ten bývá dominantnější a i jeho provázejí potíže, patřící do oblasti reprodukce. Takový „zamilovaný“ pes, dokáže ztratit hlavu, jeho vyvolená je pro něj důležitější než majitel a o poslušnosti se nedá hovořit. Pes je také trochu náročnější z hlediska venčení. Fence většinou stačí udělat jednu dostatečně velkou loužičku. Výjimku snad tvoří jen období její říje, kdy o sobě chce dát vědět co nejširšímu okolí, a tak zvaně značkuje. Pes si chce označit celý rajón, a proto jej potřebuje každý den obejít a na všech důležitých místech zanechat trochu svého já. Při rozhodování, zda novým členem rodiny žijící v domě s více nájemníky bude pes nebo fena, je rozumné brát v úvahu i složení zde žijící psí populace. Pokud v patře s námi bydlí majitelé čtyř fen, není určitě v zájmu domovního klidu vhodné si pořídit psa. Pokud jsou tam naopak čtyři temperamentní psí samci, fenka v jejich blízkosti by v době barvení asi komplikovala život všem zúčastněným.