Z prachu je a v prach se obrátí

I ten nejlépe prožitý život zvířete s ideálním welfare vždy končí nevyhnutelným – smrtí zvířete. Jaké kroky čekají chovatele, aby se se zvířetem důstojně rozloučil, nebo jak končí život hospodářského zvířete?

Jak tomu říkat?

Smrt má různá jména, stejně jako ďábel. Některé termíny jsou podle jazyka českého určeny pro člověka, některé pro zvířata a zbylé jsou univerzální. Často se stává, že se personifikaci zvířat neubráníme, zejména v nejšťastnějších a nejsmutnějších situacích. Tak jak někdo říká, že zvíře „papá“, řekne, že zvíře „zemřelo“. Správné slovo používané pro smrt zvířete je úhyn. Zvíře tedy uhyne.

Způsob aktivního ukončení života zvířete má také svoji terminologii. Hlavním termínem pokrývajícím „asistované“ zbavení života zvířete je usmrcení. Na konci usmrcení je mrtvé zvíře. Legislativa tento termín obsahuje a popisuje jej jako jakýkoliv zákrok nebo jednání, které způsobí smrt zvířete. Naopak termín zabití se nepoužívá. Jeho konotace je totižto obojetná, jak pozitivní, tak negativní, ve smyslu nelegálního zbavení života. U hospodářských zvířat na konci života dochází k poražení, což podle legislativy znamená usmrcení jatečného zvířete za účelem využití jeho produktů. Naproti tomu zájmová zvířata na konci života procházejí procesem utracení. To má být provedeno, pokud možno bezbolestně, stanovenými veterinárními prostředky a vybavením. Tento úkon může provést pouze veterinář, veterinární technik (sestřička) pod dohledem veterináře nebo vědec při ukončení života pokusného zvířete.

Co když je zvíře nevyléčitelně nemocné?

Pokud je zvíře nevyléčitelně nemocné a je nutné jej zbavit dalšího utrpení, je eutanazie nejen možná, ale i žádoucí. Nejčastěji je provedena formou utracení. Zákon na ochranu zvířat proti týrání dokonce popisuje situaci, kdy se chovatel dopustí týrání zvířete, pokud nevydá slabé, nevyléčitelně nemocné, vyčerpané nebo staré zvíře, pro které je další přežívání spojeno s trvalou bolestí nebo utrpením, k neodkladnému a bezbolestnému usmrcení. Pokud však zvířeti může ulevit podání analgetik nebo jiných léčiv podle diagnózy, není nutné jej usmrcovat, a chovatel se tím nedopouští týrání.

Existují i další termíny usmrcení zvířete, jako například zastřelení, které zejména u myslivců představuje legální způsob usmrcení. Bohužel existují i různé nelegální metody, jako je ubodání, utopení, utýrání či ubití. Někteří jedinci jsou schopni takovýchto excesů, které pak řeší příslušné orgány.

Kde to vše končí?

Utracení končí v ordinaci veterináře, ovšem veterinář může dorazit i k vám domů. Existují také speciální veterinární služby, například v Praze veterinární záchranka Pet-medic, které tyto úkony zajišťují.

Hospodářské zvíře může být poraženo pouze na jatkách nebo ve svém hospodářství. Pokud je poraženo doma, produkty zůstávají pouze pro domácí spotřebu, s drobnou výjimkou – maso drůbeže, králíka, či nutrie může hospodář prodat na rynku, či dát k prodeji do místní večerky.

Zcela nevhodné a protiprávní, je nechat zvíře zastřelit zájmové, či hospodářské zvíře myslivcem. Jde o nedovolené použití zbraně mimo honitbu. Takové případy řeší následně Policie České republiky. U zájmového zvířete musí o důvodnosti jeho usmrcení rozhodnout také veterinář.

Kde tělo skončí?

Pokud dojde k utracení zvířete u veterináře, tělíčko zůstane u něj. Za úplatu pak pro vás zajistí jeho likvidaci. Nejčastěji v asanačním podniku – kafilérii. Kafilérie zpracovávají těla zvířat (tzv. vedlejší živočišné produkty) za vysokého tlaku a teploty. Výsledným produktem je kafilerní tuk a moučka, které se používají například v průmyslu nebo jako palivo v cementárnách. Tuk je žádanou komoditou v gumárenském průmyslu.

Tělo zájmového zvířete můžete pohřbít na svém pozemku. Podmínkou je hloubka hrobu víc než 80 cm, což je známé číslo pro nezamrzající hloubku půdy. Za zájmové zvíře ovšem nelze pokládat hospodářské zvíře, například koně. Kůň může skončit v hrobě výhradně s povolením Státní veterinární správy, další hospodářská zvířata, chovaná jako zájmová – nikoliv. Stejně tak nelze zakopat zvíře vyžadující zvláštní péči jímž jsou kočkovité a psovité šelmy, medvědi, jedovatí plazy a někteří ptáci. Na „domácí“ pohřbívání se nevztahuje vyhláška o kadáverech koňovitých a zvířat v zájmovém chovu, takže dodržovat vzdálenosti od sousedního pozemku, chovu zvířat, vodního zdroje, stavby a komunikace se na něj nevztahuje. Domluvte se ovšem vždy se sousedem. Zejména pokud není váš pozemek nikterak rozsáhlý.

Pro pohřbívání zvířat jsou v České republice rovněž zřízené hřbitovy pro zvířata. Celkem jich u nás eviduje Státní veterinární správa sedm. Na seznamu už ale nenaleznete některé starší hřbitovy, kde se již nepohřbívá a zároveň uplynula tlecí doba 10 let.

Dnes již zcela běžným způsobem důstojného rozloučení s mazlíčkem je jeho kremace. Za poslední roky značně stoupl počet našich krematorií pro zvířata. V České republice funguje již 11 zvířecích krematorií. Krematoria disponují obřadními síněmi, kde se dokonce můžete dívat na poslední chvíle cesty rakve v důstojných podmínkách. Vybrat si můžete materiál a barvu rakve i urny na popel. K dispozici pak bývá i urnový háj, kde popel můžete zanechat, pokud jej nechcete odnést sebou. Dá se říct, že krematoria pro zájmová zvířata jsou dnes totožná s krematorii pro lidi, s jednou výjimkou. Neslouží zde mše žádný duchovní.

Kde tedy krematoria hledat?

• ANYT crematory v Olomouci
• Krematorium zvířat Ostrava
• Věčná loviště, Žižice
• KERBEROS KREMATORIUM, Zápy
• Krematorium zvířat Brno
• Krematorium zvířat Praha
• Krematorium zvířat Zlín ve Slušovicích
• Animal Areal, Úsilné
• PET HEAVEN – zvířecí krematorium Chodov
• Krematorium zvířat Česká Lípa
• Akrematorium ve Strakonicích

Mimo tato místa existují i „sběrná“ místa, která krematoria sama zřizují, nebo sběr smluvně zajišťuje další subjekt. Tyto služby s přidanou hodnotou lze nalézt na té které stránce krematoria. Je pak samozřejmostí, že tělíčko u vás také vyzvednou.

Důvodnost k utracení

Každé usmrcení zvířete musí mít danou důvodnost. V žádném případě nelze zbavit života zvíře, které už někdo nechce. Mnozí veterináři se setkávají se situací, že je jejich klienti žádají o utracení nejčastěji psa, protože někoho v rodině pokousal, nejčastěji dítě. Takový požadavek a postup je ne jenom nelegální, ale i zcela neetický. Za chování svého zvířete vždy odpovídá jeho chovatel. U psa se je nutno uvědomit, že jde o šelmu psovitou. Taková situace, může za život psa alespoň jednou nastat. Je nutno být na šarvátky, či útoky psů, nebo i pouhé obehnání se připraveni předem.

Samotnou důvodnost k utracení dává zákon na ochranu zvířat proti týrání. Patří sem

• využití produktů zvířete,
• slabost, nevyléčitelná nemoc, těžké poranění, genetická nebo vrozená vada, celkové vyčerpání nebo stáří zvířete,
• bezprostřední ohrožení člověka
• výkon práva myslivosti a rybářství,
• nařízené mimořádné veterinární při ochraně před nákazami,
• ukončení pokusu,
• regulování populace zvířat v lidské péči a volně žijících zvířat,
• deratizace,
• uložené zvláštní,
• depopulace a
• k regulace nepůvodního druhu zvířete.

Bližší popis těchto případů lze najít ve zmiňovaném zákoně.

Konec dobrý, všechno dobré

Všechno na tomto světě je pominutelné, stejně tak život člověka, či zvířete. Alespoň zběžnou znalostí, co se po konci života dít, by každý chovatel měl disponovat, aby ve těžkých chvílích, kdy hlava zcela nemyslí, věděl alespoň kam zavolat. Nejlepším lékem na čas, kdy vás někdo, či něco opustí, je svůj žal utopit v novém životě. Nelze doporučit nic jiného nežli si pořídit mládě zvířete. V případě zájmových zvířat je k dispozici celá řada zvířátek, která neměla toliko štěstí a čekají na vás v útulcích. Ty kolikrát přetékají zvířaty. I onen bájný černý veliký pes, který je často útulkem neudatelný a nechtěný, může mít skvělou povahu a bít úžasným společníkem.